Porucha pozornosti s hyperaktivitou

Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) je onemocnění, které ovlivňuje chování. Vyvíjí se v dětství a může pokračovat až do dospělosti. Přečtěte si více o tom, co je to ADHD, o příznacích u dětí i dospělých a o tom, jak lze tuto nemoc zvládat a léčit.

Co je ADHD?

ADHD je neurovývojová porucha, která může způsobovat nepozornost, hyperaktivitu a impulzivitu. Lidé s ADHD se mohou zdát neklidní, pozornost udrží jen po krátkou dobu, mají potíže se soustředěním a jednají impulzivně nebo bezohledně.

Příznaky ADHD se obvykle poprvé objevují v raném věku a většina případů je u dětí diagnostikována mezi šesti a dvanácti lety. Nicméně, diagnóza u některých lidí může být zpočátku zaměněna za jinou duševní poruchu, např. bipolární poruchu nebo mohou zůstat bez správné diagnózy až do dospělosti.

Mnoho dětí může projít fázemi, kdy jsou neklidné nebo mají potíže s pozorností, ale nemusí mít bezpodmínečně ADHD. Je důležité promluvit si lékařem a prodiskutovat diagnózu, zda může být dítě postiženo.

Obvykle se příznaky s věkem zlepšují, ale mnoho dospělých bude mít i nadále problémy a u některých se mohou rozvinout další psychiatrická onemocnění, nejčastěji poruchy nálady a úzkostné poruchy, poruchy užívání návykových látek nebo poruchy osobnosti[1]. Například ADHD a úzkostné poruchy se ve 25 % vyskytují společně[2] a souběžný výskyt s poruchou čtení je také častý[3].

Jaké jsou hlavní typy ADHD?

Lidé s ADHD mohou mít problémy s pozorností, hyperaktivitou a impulzivitou, ale ty se nemusí vyskytnout bezpodmínečně najednou. Existuje související onemocnění, známé jako porucha pozornosti (ADD), které způsobuje problémy s pozorností bez doprovodné hyperaktivity nebo impulzivity spojené s ADHD.

Kolik lidí trpí ADHD?

Výskyt ADHD se celosvětově liší a pohybuje se u dětí školního věku od 1 % až po téměř 20 % v různých zemích. Důvod této široké škály výskytu není jasný, ale někteří odborníci tvrdí, že to může souviset s různými definicemi případů[4].

Analýza 175 výzkumných studií z celého světa o prevalenci ADHD u dětí ve věku 18 let a mladších uvádí celkový odhad 7,2 %[5]. Screening na ADHD u 11 422 dospělých ve věku 18–44 let, provedený v 10 zemích Ameriky, Evropy a Středního východu, ukázal průměrnou prevalenci 3,4 %[6].

Příznaky

Hlavní příznaky ADHD se týkají nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity.

Jaké jsou příznaky ADHD?

Lidé s ADHD mohou mít příznaky týkající se nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity, ale ne bezpodmínečně všechny tři najednou. K příznakům může patřit:

Nepozornost:

  • Krátké udržení pozornosti; snadné rozptýlení
  • Přehlížení detailů; chyby z neopatrnosti
  • Zapomnětlivost při každodenních činnostech a ztrácení věcí
  • Potíže s dokončením dlouhých a nudných úkolů
  • Zahajování nových úkolů nebo projektů před dokončením jiných
  • Nesprávné naslouchání druhým lidem
  • Potíže s dodržováním pokynů

Hyperaktivita a impulzivita:

  • Nutkavá potřeba pohybu; neustálá aktivita
  • Neschopnost v tichosti si hrát nebo se věnovat koníčkům
  • Jednání bez přemýšlení, s malým nebo vůbec žádným pocitem nebezpečí
  • Mluvit hodně a netaktně
  • Přerušování nebo rušení konverzací jiných lidí

Tyto příznaky mohou vést k vývojovým problémům, jako jsou špatné školní výsledky, problémy s disciplínou a nedostatek sociální interakce.

Jaké jsou fáze ADHD?

Příznaky ADHD jsou obvykle poprvé pozorovány v raném věku a mohou být výraznější, když děti začnou chodit do školy. Jak děti dospívají, může se jejich hyperaktivita snižovat; mnoho z nich však bude mít problémy se vztahy a bude mít asociální chování.

Nepozornost, neklid a impulzivita se s věkem obvykle zlepšují, ale mnoho dospělých má problémy i nadále.

V jedné studii se zjistilo, že téměř polovina lidí, kteří měli ADHD v dětství, nadále splňovala všechna kritéria ADHD pro dospělé. Příznaky nepozornosti přetrvávaly u dospělých ve větší míře než hyperaktivita/impulzivita[7]. U dospělých je hyperaktivita častěji internalizována a příznaky nepozornosti mohou být maskovány úzkostnými symptomy nebo obsedantními kompenzačními strategiemi[8].

Jaké jsou první známky ADHD?

Hyperaktivita a impulzivita bývají hlavními příznaky u dětí; k nim patří vrtění, krátké udržení pozornosti a neschopnost hrát si v tichosti.

Příčiny a rizikové faktory

Přesná příčina ADHD není známa. Výzkum však identifikoval řadu faktorů, které u dítěte zvyšují riziko pro rozvoj této nemoci.

Co způsobuje ADHD?

Předpokládá se, že existuje několik rizikových faktorů ADHD, včetně:

  • rodinných genů
  • pití alkoholu, kouření nebo užívání drog během těhotenství
  • expozice toxinům z životního prostředí, například vysoká hladina olova během těhotenství
  • předčasný porod (před 37. týdnem těhotenství) a nízká porodní váha
  • expozice toxinům z životního prostředí v mládí
  • poranění mozku

Je ADHD dědičná?

Geny předané od rodičů budou významným faktorem rozvoje tohoto onemocnění u dítěte. Ve většině případů je však ADHD spojena s několika genetickými a environmentálními rizikovými faktory, z nichž každý má slabý individuální efekt, a zvyšují náchylnost tím, že působí společně[9].

Kdo může onemocnět ADHD?

Protože jediná příčina vzniku ADHD neexistuje, může se toto onemocnění rozvinout u kohokoli. Vyvíjí se v dětství a může se vyskytovat v rodinách.

Jak dlouho můžete žít s ADHD?

ADHD přímo nesnižuje očekávanou délku života, ale po celou dobu života jedince může zvyšovat riziko jiných psychiatrických onemocnění a mít významný dopad na celkovou kvalitu života. Ačkoli ADHD nelze vyléčit, dostupná léčba by měla poskytnout určitou úlevu od příznaků.

Diagnóza

Žádný jednoduchý test pro diagnostiku ADHD neexistuje a příznaky ADHD mohou být podobné jako u jiných problémů s chováním; to může vést k opožděné diagnóze.

Jak se ADHD diagnostikuje?

Diagnózu ADHD lze stanovit pouze komplexním vyšetřením u lékaře s odbornými znalostmi pro dané onemocnění. Příznaky musí být dlouhodobé a musí mít dopad na každodenní život jedince.

Testy k diagnostice ADHD

ADHD nelze diagnostikovat pomocí jednoduchého fyzického nebo psychologického testu. Pro stanovení diagnózy musí odborník provést podrobné vyšetření. Vyšetření může zahrnovat:

  • fyzické vyšetření (to může také pomoci posoudit, zda příznaky způsobuje jiná nemoc)
  • osobní rozhovory s vyšetřovaným dítětem nebo dospělou osobou
  • přímé rozhovory nebo zprávy od jiných lidí, kteří jsou s vyšetřovanou osobou ve styku, jako jsou partneři a učitelé

ADHD byla původně definována u dětí, ale nyní se zjišťuje, že u některých pacientů přetrvává až do dospělosti. Navzdory tomu, u dospělých zůstává ADHD nedostatečně diagnostikována. Diagnózu mohou komplikovat příznaky, které se překrývají s jinými psychiatrickými onemocněními, které se mohou spolu s ADHD objevit. Pro lékaře byly vyvinuty screeningové nástroje k identifikaci dospělých, kteří by měli být na ADHD vyšetřeni.

Klinické pohovory a rodinná anamnéza umožňují rozlišit ADHD od jiných psychiatrických onemocnění, která se mohou objevit zároveň[10].

Léčba a léky

Léčba a léky na ADHD mohou pomoci zmírnit příznaky a usnadnit život s tímto onemocněním.

Jak se ADHD léčí?

Ačkoli se ADHD nedá vyléčit, postiženým dětem a jejich rodičům může být vedle léčby a behaviorálních terapií poskytnuta vzdělávací a širší podpora, poradenství a pokyny, které jim pomohou účinky tohoto onemocnění zvládat.

U dospělých jsou léky často první fází léčby s další podporou psychologické terapie.

Terapie a intervence

V léčbě ADHD u dětí, mladých lidí a dospělých může být prospěšná celá řada terapií.

  • Behaviorální terapie: Někomu může pomoci při zvládání vlastního chování. Terapeuti mohou děti naučit sociálním dovednostem a tomu, jak vhodně reagovat na lidi. Behaviorální terapeuti mohou také poskytovat podporu pečovatelům a učitelům dětí s ADHD.
  • Kognitivní behaviorální terapie (CBT): Ta může pomoci se všímavostí – přijímat myšlenky a pocity a být si jich vědom. Může pomoci zlepšit soustředění a koncentraci a snížit nutkání jednat bez přemýšlení nebo zbytečně riskovat.
  • Rodinná terapie/rodičovské dovednosti: Jejím učením lze členům rodiny pomoci najít lepší způsoby, jak zvládnout rušivé chování a podpořit pozitivní změny.
  • Podpůrné skupiny: Ty mohou pomoci rodičům a rodinám spojit se s ostatními, kteří mají podobné problémy a obavy.

Léky

Ke zvládání příznaků ADHD lze použít řadu různých léků. Lékaři musí často pracovat s jednotlivými pacienty, aby pro ně našli takový lék nebo dávkování, které jim vyhovuje. Většinu léků na ADHD lze klasifikovat buď jako stimulanty, nebo jako nestimulanty.

  • Stimulanty: jedná se o nejčastější typ léků na ADHD. Působí tak, že v mozku zvyšují hladiny chemických látek dopaminu a noradrenalinu, které hrají klíčovou roli při řízení myšlení a pozornosti.
  • Nestimulanty: i léky, které nejsou stimulanty, mohou být také využity k léčbě ADHD. U pacientů s ADHD, pro které nejsou vhodné stimulanty, mohou být tyto léky prospěšné pro zlepšení soustředění, pozornosti a impulzivity. Pro zvýšení účinnosti můžou být předepsány v kombinaci se stimulantem.
K léčbě ADHD se mohou použít i některá antidepresiva, a to samostatně nebo v kombinaci se stimulanty. Antidepresiva mohou pomoci u všech příznaků ADHD a mohou se použít tam, kde stimulant není vhodný. Mohou se také podávat v kombinaci se stimulanty, pokud se u pacienta vyskytuje jiná nemoc, jako je například úzkostná porucha.

Léky na ADHD, stejně jako všechny léky na předpis, by měly být používány pod lékařským dohledem.

Strava

Lidé s ADHD by se měli snažit jíst normální, zdravou, vyváženou stravu.

Někteří lidé s ADHD zjistí, že se jejich příznaky zhoršují po konzumaci určitých druhů potravin nebo nápojů, zejména těch s obsahem přísad nebo kofeinu. V takovém případě je vhodné si vést deník o jídle, pití a chování a poradit se s lékařem. Mohou se obrátit na odborníka na výživu nebo dietologa.

Cvičení

Děti s ADHD by se měly podporovat v užívání si aktivit, jako je procházka, hry na zahradě nebo účast na týmových sportech. Pravidelné cvičení během dne nejen podpoří jejich fyzické zdraví, ale pomůže zajistit, aby byly před spaním unavené.

Aby se děti před spaním mohly zklidnit, je důležité, aby se večer účastnily pouze klidných činností, které je příliš nestimulují.

Prevence

Přestože pro ADHD neexistuje žádná prevence, existují způsoby, jak snížit dopady jejích příznaků: například rodiče a pečovatelé o děti s ADHD mohou:

  • stanovit si jasné hranice a očekávané chování
  • dodržovat fixní stereotypy, a to i před spaním
  • odměnit své dítě, když prokáže pozitivní chování a bude se řídit pokyny (mají být jednoduché a snadno dosažitelné)
  • znázornit pomocí nálepek na grafu, kdy dítě prokázalo pozitivní chování; to použít ke sledování v průběhu celého týdne, aby mohlo získat odměnu
  • poznat chování svého dítěte a zasáhnout v situaci, kdy začíná být frustrované. Může to být omezení času hry s kamarády, jestliže by to vedlo k předráždění
  • promluvit si o svém dítěti s ostatními pečovateli, například s učiteli, aby se mu dostalo veškeré podpory, kterou potřebuje

Dospělí s ADHD mohou také použít řadu technik, které jim pomohou zvládat jejich příznaky:

  • udržovat fyzickou aktivitu a pravidelně cvičit
  • udělat si čas na relaxaci
  • dělat si seznamy a používat deník, který pomůže udržet si pořádek

Vědecké studie

Výzkum možných rizik rozvoje ADHD pokračuje. Pokročilé zobrazovací technologie odhalily strukturální a funkční rozdíly v mozku mezi jedinci s ADHD a bez ADHD. Neuropsychiatrický výzkum se zaměřuje zejména na základní anatomická a funkční měření mozku stejně tak, jako na rodinné/genetické faktory[11].

Nedávné studie naznačily důležitou roli osy střevo-mozek (GBA) a střevní mikroflóry při modulaci rizika ADHD. Předpokládá se, že klíčové biologické mechanismy zapojené do GBA mohou zvýšit riziko rozvoje ADHD[12].

Pracuje se také na pomoci zdravotníkům při rozhodování o nejlepších léčebných postupech pro jednotlivce. Dokončila se recenze účinnosti a bezpečnosti rostoucího počtu dostupných léčebných postupů, včetně farmakologických a dietních intervencí[13].

Odkazované zdroje

[1] Katzman MA, Bilkey TS, Chokka PR, Fallu A, Klassen LJ. Adult ADHD and comorbid disorders: clinical implications of a dimensional approach. BMC Psychiatry. 2017;17(1):302. doi:10.1186/s12888-017-1463-3

[2] D’Agati E, Curatolo P, Mazzone L. Comorbidity between ADHD and anxiety disorders across the lifespan. Int J Psychiatry Clin Pract. 2019;23(4):238-244. doi:10.1080/13651501.2019.1628277

[3] Germanò E, Gagliano A, Curatolo P. Comorbidity of ADHD and dyslexia. Dev Neuropsychol. 2010;35(5):475-493. doi:10.1080/87565641.2010.494748

[4] Polanczyk G, de Lima MS, Horta BL, Biederman J, Rohde LA. The worldwide prevalence of ADH: a systematic review and metaregression analysis. Am J Psychiatry. 2007;164(6):942-948. doi:10.1176/ajp.2007.164.6.942

[5] Thomas R, Sanders S, Doust J, Beller E, Glasziou P. Prevalence of attention-deficit/hyperactivity disorder: a systematic review and meta-analysis. Pediatrics. 2015;135(4):e994-e1001. doi:10.1542/peds.2014-3482

[6] Fayyad J, de Graaf R, Kessler R et al. Cross-national prevalence and correlates of adult attention-deficit hyperactivity disorder. Br J Psychiatry. 2007;190(5):402-409. doi:10.1192/bjp.bp.106.034389

[7] Kessler RC, Green JG, Adler LA et al. Structure and diagnosis of adult attention-deficit/hyperactivity disorder: analysis of expanded symptom criteria from the Adult ADHD Clinical Diagnostic Scale. Arch Gen Psychiatry. 2010;67(11):1168-1178. doi:10.1001/archgenpsychiatry.2010.146

[8] Weibel S, Menard O, Ionita A et al. Practical considerations for the evaluation and management of attention deficit hyperactivity disorder (ADHD) in adults. Encephale. 2020;46(1):30-40. doi:10.1016/j.encep.2019.06.005

[9] Faraone SV, Asherson P, Banaschewski T et al. Attention-deficit/hyperactivity disorder. Nat Rev Dis Primers. 2015;1:15020. doi:10.1038/nrdp.2015.20

[10] Jain R, Jain S, Montano CB. Addressing diagnosis and treatment gaps in adults with attention-deficit/hyperactivity disorder. Prim Care Companion CNS Disord. 2017;19(5):17nr02153. doi:10.4088/PCC.17nr02153

[11] Friedman LA, Rapoport JL. Brain development in ADHD. Curr Opin Neurobiol. 2015;30:106-11. doi: 10.1016/j.conb.2014.11.007

[12] Dam SA, Mostert JC, Szopinska-Tokov JW, Bloemendaal M, Amato M, Arias-Vasquez A. The role of the gut–brain axis in attention-deficit/hyperactivity disorder. Gastroenterol Clin North Am. 2019;48(3):407-431. doi:10.1016/j.gtc.2019.05.001

[13] Caye A, Swanson JM, Coghill D, Rohde LA. Treatment strategies for ADHD: an evidence-based guide to select optimal treatment. Mol Psychiatry. 2019;24(3):390-408. doi:10.1038/s41380-018-0116-3

Mohlo by vás zajímat...

Epilepsie

Diagnóza epilepsie může být obtížná pro celou rodinu, zejména proto, že mnoho rodičů nebude mít dostatečné znalosti o tomto stavu a o tom, jak pomoci svým dětem se s ním vyrovnat.

Epilepsie

Jde o záchvaty, kdy dítě nakrátko upadne do bezvědomí, zírá do prázdna a nereaguje na to, co se kolem něj děje. Jejich frekvenci ani délku nelze předvídat, což vyvolává obavy rodičů a rodinných příslušníků.

Epilepsie

Většina dětí s epilepsií by měla mít možnost navštěvovat běžnou školu a bez výraznějších problémů se těšit ze vzdělávání, a to za předpokladu, že existuje dobrá komunikace mezi rodinou a školou.

Vítej zpět

Pro přístup k těmto informacím musíte použít své přihlašovací údaje

Nemáte profil? Předplatit