Obsedantně kompulzivní porucha

Obsedantně kompulzivní porucha (OCD) je běžná dlouhodobá duševní nemoc, charakterizovaná obsedantními myšlenkami a kompulzivním chováním.

 Přečtěte si více o symptomech, léčbě a zvládání nemoci.

Co je OCD?

OCD je duševní nemoc, která může ovlivňovat myšlenky i chování. I když se může vyvinout v dětství, obvykle se objevuje v rané dospělosti.

Lidé s OCD mají obsedantní a nechtěné myšlenky, představy nebo nutkání. Často se s těmito myšlenkami vypořádávají nebo je neutralizují tím, že provádějí kompulzivní a opakující se chování. Tím může vzniknout cyklus opakovaných, nekontrolovaných a nechtěných myšlenek a chování, které mohou mít významný dopad na jejich každodenní život. Například osoba s obsedantním strachem z vloupání může opakovaně a velmi intenzivně kontrolovat zámky dveří a oken.

Mnoho lidí má v určitém okamžiku podobné stresující a nechtěné myšlenky a nutkání dokončit opakované chování, ale to může být krátkodobé a neznamená to, že mají OCD. U OCD jsou stresující myšlenky a opakující se chování trvalé. Lidé s OCD budou se svými obsedantními myšlenkami stále bojovat, i když vědí, že nejsou založené na skutečnosti.

Kompulzivní chování, které jednotlivci používají v reakci na své obsedantní myšlenky, může dočasně zmírnit úzkost, ale obsese a úzkost se brzy vrátí a tím cyklus znovu začíná.

Jaké jsou hlavní typy OCD?

OCD je jedna nemoc, ale projevovat se může různými způsoby. Většina lidí s OCD má jak obsedantní myšlenky, tak kompulze, ale lze mít jen jedno bez druhého. Kromě toho se typy obsedantních myšlenek a nutkavého chování mezi jednotlivci liší; například někteří lidé se mohou zaměřovat na čistotu, zatímco u jiných je příznakem shromažďování.

Někteří odborníci se domnívají, že OCD začínající v dětství se liší od OCD dospělých. Jedna studie zkoumající páry dvojčat ukázala, že geny hrají větší roli u OCD začínající v dětství, než u OCD, jejíž příznaky začínají v dospělosti[1].

Kolik lidí trpí OCD?

Studie prevalence OCD u lidí ve věku starších 20 let v 17 hlavních evropských zemích přinesla odhad, že v roce 2019 bylo 6,4 milionu případů, a předpovídá 12měsíční prevalenci v roce 2029 v rozmezí od 16/1 000 v Itálii do 17/1 000 v Norsku[2].

Celosvětový výskyt OCD se odhaduje na 1,5 % u žen a 1,0 % u mužů. Muži jsou častěji postiženi v dětství, zatímco ženy mají mírně vyšší prevalenci v dospělosti[3],[4]. Tato nemoc postihuje lidi všech pohlaví, etnických skupin a socioekonomických postavení.

Příznaky

Lidé s OCD mohou mít příznaky obsesí, kompulzí nebo obojího. Příznaky mohou negativně dopadat na všechny aspekty jejich života, jako je práce, škola a osobní vztahy.

Jaké jsou příznaky OCD?

Lidé s OCD trápí opakující se nežádoucí a nepříjemné myšlenky, známé jako obsese. Mohou také pociťovat potřebu dokončit určité opakující se chování s cílem na tyto myšlenky reagovat a neutralizovat je; tyto myšlenky jsou známé jako kompulze. Mezi běžné příznaky patří:

Obsese

  • Strach z bakterií nebo kontaminace jinými lidmi nebo prostředím
  • Opakující se dotěrné myšlenky
  • Nežádoucí a znepokojivé myšlenky zahrnující sex nebo násilí
  • Strach ze sebepoškozování nebo z ubližování druhým, ať už úmyslně nebo omylem
  • Potřeba symetrie, přesnosti a pořádku
  • Strach z přemíry obsesí
  • Strach ze ztráty něčeho důležitého

Ačkoli některé obsedantní myšlenky mohou být pro lidi s OCD děsivé, mít je ale v žádném případě neznamená, že na základě nich budou jednat.

Kompulze

  • Nadměrný úklid – například doma
  • Nadměrná osobní hygiena – například opakované mytí rukou nebo sprchování
  • Opakovaná kontrola zámků a vypínačů
  • Řazení a uspořádávání předmětů přesným způsobem
  • Potřeba počítat do stejného čísla
  • Shromažďování
  • Časté vyžadování ujištění nebo souhlasu jiné osoby

Ne všechny kompulze mají zřejmou nebo logickou souvislost s obsedantní myšlenkou, která slouží k neutralizaci; předvádění chování však může jednotlivci poskytnout určitou úlevu od této myšlenky.

Někteří jedinci s OCD mohou mít také tik. Jedná se o náhlé opakující se pohyby, jako je například mrkání, grimasy nebo škubání hlavou nebo rameny, nebo hlasové projevy, jako je opakované odkašlávání, smrkání nebo chrochtání.

Jaká jsou stádia OCD?

Příznaky OCD mohou přicházet a odcházet a mohou se časem zlepšovat nebo naopak zhoršovat. Většině lidí s tímto onemocněním pomůže léčba zvládat jejich příznaky a snižovat dopad na jejich každodenní život.

U dětí obvykle rozpoznají příznaky OCD rodiče nebo učitelé, zatímco mnoho dospělých hledá podporu v okamžiku, když si uvědomí, že jejich obsedantní myšlenky a chování nejsou založeny na skutečnosti a ovlivňují kvalitu jejich života.

V nejzávažnějších případech opakované rituály vyplní celý den pacienta a znemožní tím jeho normální denní rutinu.

Jaké jsou časné příznaky OCD?

Lidé s OCD obvykle nejprve vykazují mírné příznaky obsese a kompulze, které se mohou časem zhoršovat. K časným příznakům může patřit opakující se chování a nastavování způsobů, jak věci dělat, problémy se vztahy a shromažďování.

Často si rodiče nebo učitelé nejprve všimnou prvních příznaků u dětí. Jsou podobné příznakům dospělých a může se jednat o posedlost bacily, hledání ujištění nebo neustálé kontroly věcí a obavy, že by se mohlo něco stát.

Příčiny, rizikové faktory a očekávaná délka života

Přesné příčiny OCD jsou neznámé; předpokládá se však, že mezi rizikové faktory patří genetika, složení mozku a širší prostředí.

Co způsobuje OCD?

Existuje celá řada možných příčin OCD. Může se vyvinout v důsledku genů; ti, kteří mají rodiče nebo sourozence s OCD, jsou vystaveni vyššímu riziku rozvoje této nemoci.

Mohla by také existovat spojitost mezi příznaky OCD a abnormalitami v určitých oblastech mozku, ale tato spojitost není objasněna a výzkum pokračuje. Někteří lidé s OCD mají v mozku oblasti s neobvykle vysokou aktivitou nebo nízkou hladinou chemikálie serotoninu.

OCD se může častěji vyskytovat u lidí, kteří byli šikanováni, zneužíváni nebo zanedbáváni, a může být vyvolána důležitou životní událostí, jako je stát se rodičem nebo trpět zármutkem. Může se také s větší pravděpodobností vyvinout u vysoce metodicky založených lidí s vysokými osobními standardy nebo u těch, kteří jsou obecně úzkostliví s velmi silným smyslem pro odpovědnost za sebe a ostatní.

V některých případech se u dětí mohou rozvinout příznaky OCD po streptokokové infekci – stav je známý jako „dětská autoimunitní neuropsychiatrická porucha spojená se streptokokovými infekcemi“ (PANDAS). PANDAS nastává náhle, symptomy se objevují zdánlivě přes noc a má velmi vážný dopad na život dítěte.

Je OCD dědičná?

U osob s OCD pravděpodobně hrají roli geny, což znamená, že se vyskytuje v rodinách. Příčiny OCD však nejsou jasné a mohou se uplatňovat i další faktory, jako jsou životní zkušenosti.

Koho může postihnout OCD?

OCD může postihnout muže, ženy a děti. Někteří lidé začnou mít příznaky brzy, často kolem puberty, ale nemoc obvykle začíná v rané dospělosti.

U žen se někdy může vyvinout OCD během těhotenství nebo po narození dítěte. V tomto případě se obsese budou běžně týkat obav z ublížení dítěti, s nutkáním opakovaných kontrol dechu dítěte.

Jak dlouho můžete žít s OCD?

OCD neohrožuje život. Její dopad se může v průběhu času lišit podle závažnosti příznaků. Obsedantní myšlenky a kompulzivní chování mohou během doby přirozeně slábnout nebo sílit. Léčba a mechanismy zvládání mohou pomoci lidem postiženým OCD zvládat následky příznaků a dlouhodobě zlepšit celkovou kvalitu života.

Diagnóza

Většina lidí je diagnostikována přibližně ve věku 19 let, přičemž příznaky se obvykle objevují dříve u chlapců než u dívek. Může však nastat i nástup po 35. roce života.

Jak se OCD diagnostikuje?

OCD musí diagnostikovat zkušený odborník v oblasti duševního zdraví. Obecně budou s pacientem hovořit o jeho obsesích a kompulzích, o tom, jak často se vyskytují, o dopadu na každodenní aktivity této osoby a celkovou kvalitu a radost ze života.

Pro diagnózu obecně platí, že by příznaky měly být přítomny hodinu nebo déle každý den a měly by mít dlouhodobý dopad na život a aktivity pacienta.

K měření závažnosti OCD lze použít hodnotící škály. Globální obsedantně kompulzivní škála Národního institutu pro duševního zdraví (NIMH-GOCS) se používá k posouzení celkové závažnosti OCD na stupnici od 1 (minimální příznaky) do 15 (velmi závažné), zatímco Yale-Brownova obsedantně kompulzivní škála se používá k měření závažnosti příznaků OCD, aniž by byla ovlivněna typem přítomných obsesí nebo kompulzí. Tuto stupnici používají lékaři k hodnocení symptomů, od neexistujících po extrémní, se samostatnými mezisoučty pro závažnost obsesí a kompulzí[5].

K poskytnutí správné léčby budou muset zdravotníci vyloučit jakákoli další možná duševní onemocnění, která mohou způsobit příznaky, a zvážit jakékoli další nemoci, které pacient může mít (například deprese, úzkost nebo porucha příjmu potravy).

Test na diagnostiku OCD

Neexistují žádné fyzické testy, které se dají použít k diagnostice OCD. Diagnostikuje se na základě konzultací se zkušeným odborníkem v oblasti duševního zdraví, který dokáže posoudit pacientovy myšlenky, chování a jejich dopad na každodenní život.

Léčba a léky

OCD může být pro postiženého jedince a jeho blízké stresující; léčba ale může pomoci příznaky zvládat. Může zlepšit každodenní život a pomoci postiženým užívat si vztahů a trávit lépe čas s přáteli a volno.

Jak se OCD léčí?

OCD se obvykle léčí psychologickou terapií, léky nebo kombinací obou. Přestože většina pacientů s OCD na léčbu reaguje, někteří budou i nadále mít příznaky.

Někdy mají lidé s OCD také jiné duševní poruchy, jako je úzkost, deprese nebo tělesná dysmorfická porucha. Tyto skutečnosti je třeba vzít v úvahu při diskusi o potenciální léčbě.

U relativně mírné OCD se obvykle doporučuje krátký léčebný cyklus. Lidé se středně závažnými příznaky mohou potřebovat delší léčbu a případně i léky, a většina bude na léčbu reagovat. Lidé se závažnější OCD budou zpravidla dostávat terapii i léky a někteří mohou být odkázáni na odbornou podporu duševního zdraví.

Léky

Obvyklou medikací používanou k léčbě OCD jsou antidepresiva skupiny SSRI, známé jako selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu. Ty mohou pomoci zmírnit příznaky změnou rovnováhy chemických látek v mozku.

U některých pacientů může trvat několik týdnů, než se léčba projeví, ale u jiných se její efekt projeví mnohem rychleji.

Pacienti léčení SSRI smí tyto léky vysadit pouze pod dohledem svého lékaře, protože u některých osob se mohou vyskytnout nežádoucí účinky.

K dispozici je několik různých SSRI a ti, kteří nereagují na jeden lék, mohou reagovat na jiný. Lékař pomůže najít správný lék pro každého jednotlivce. Někteří lidé mohou zjistit, že SSRI nejsou vůbec účinná, v takovém případě mohou být místo toho předepsána specifická tricyklická antidepresiva (TCA), která také inhibují zpětné vychytávání serotoninu

Intervenční terapie

K terapii OCD se často používá typ kognitivní behaviorální terapie (CBT), který se nazývá expozice a prevence reakce (Exposure and Response Prevention, ERP).

Znamená to, že terapeut ve spolupráci s pacientem identifikují různé elementy příznaků – myšlenek, pocitů a chování.

Během sezení jsou pacienti vybízeni k tomu, aby čelili svému strachu a obsedantním myšlenkám a nepokračovali ve svém obvyklém neutralizačním kompulzivním chování. To je známé jako prevence reakce. Pomáhá pacientům konfrontovat své myšlenky a obsese způsobem, který snižuje úzkost, kterou cítí v reakci na ně, a učí se, že jejich obavy nemají kořeny ve skutečnosti.

Terapeut bude s pacienty pracovat dlouhodobě, počínaje těmi obsesemi, které způsobují nejméně úzkosti až po ty, které působí největší utrpení.

K dispozici mohou být také neuromodulační techniky, kdy se ke změně nervové aktivity používá chemický nebo elektrický stimul. Tyto techniky zahrnují: transkraniální stimulaci stejnosměrným proudem (tDCS), při níž je na pokožku hlavy aplikován slabý elektrický proud; opakovanou transkraniální magnetickou stimulaci (rTMS), což je neinvazivní technika, která využívá elektrické proudy k modulaci neuronové aktivity; a hlubokou mozkovou stimulaci (DBS), která zahrnuje chirurgickou implantaci elektrody k aktivaci nervových obvodů. Neuromodulační techniky se u OCD dosud používaly hlavně ve výzkumném kontextu, ale rTMS byla nyní schválena v USA[6].

Strava

Lidé s OCD by měli jíst normální, zdravou, vyváženou stravu a dbát na to, aby jedli pravidelně, aby jim neklesla hladina cukru v krvi, protože to může způsobit špatnou náladu. Vhodnými potravinami, které je třeba zahrnout do jídelníčku, jsou ořechy a semena, bílkoviny (vejce, fazole a maso) a komplexní sacharidy, například celozrnné výrobky, zelenina a ovoce. Kofein by měl být omezen.

Cvičení

Udržování zdravého životního stylu může lidem s OCD pomoci. Cvičení prospívá celkovému fyzickému a duševnímu zdraví a často se doporučuje jako jeden z hlavních způsobů léčby mírné deprese. Pravidelné cvičení pomáhá zvýšit sebevědomí a podporuje pozitivní náladu.

Cvičení nemusí být považováno jen jako součást organizované činnosti; může být jednoduché, jako třeba pravidelné procházky v době oběda nebo po práci, nebo obyčejný fotbal v parku.

Úzkost při OCD lze také snížit pomocí relaxačních technik, jako je meditace, jóga a masáže.

Prevence

Zatímco OCD nelze předcházet, její příznaky lze zlepšit pomocí terapií a léků. Včasná identifikace a léčba může také zabránit přechodu mírné OCD do závažnější formy.

Vědecké studie

Výzkum účinnosti farmakologických intervencí u OCD probíhá. Recenze výzkumu léčby v roce 2019 zjistila, že nejúčinnější je dlouhodobé podávání SSRI a že nejlepší výsledky přináší kombinace léčby s kognitivní behaviorální terapií (CBT) nebo s expozicí a prevencí reakce (ERP)[7].

Probíhají další studie léků a dalších nových léčebných přístupů, které by se mohly použít u pacientů nereagujících na SSRI, včetně kombinované a přídatné léčby a hluboké mozkové stimulace. Některé studie ukazují, že efektivní může být také typ operace známý jako přední kapsulotomie[8],[9].

Odkazované zdroje

[1] Inouye E. Similar and dissimilar manifestations of obsessive-compulsive neuroses in monozygotic twins. Am J Psychiatry. 1965;121:1171-1175. doi:10.1176/ajp.121.12.1171

[2] Khan MK, Dupuy AV. Estimating the prevalence of obsessive compulsive disorder in Europe over the next ten years. Poster presented at: World Congress of Psychiatry; August 21-24, 2019; Lisbon, Portugal. doi:10.26226/morressier.5d1a038557558b317a140ebd

[3] Weissman MM, Bland RC, Canino GJ, et al. The cross national epidemiology of obsessive compulsive disorder. The Cross National Collaborative Group. J Clin Psychiatry. 1994;55 Suppl:5-10.

[4] Kessler RC, Chiu WT, Demler O, Merikangas KR, Walters EE. Prevalence, severity, and comorbidity of 12-month DSM-IV disorders in the National Comorbidity Survey Replication (published correction appears in Arch Gen Psychiatry. 2005 Jul;62(7):709. Merikangas, Kathleen R [added]). Arch Gen Psychiatry. 2005;62(6):617-627. doi:10.1001/archpsyc.62.6.617

[5] Goodman WK, Price LH, Rasmussen SA, et al. The Yale-Brown Obsessive Compulsive Scale. I. Development, use, and reliability. Arch Gen Psychiatry. 1989;46(11):1006-1011. doi:10.1001/archpsyc.1989.01810110048007

[6] Stein DJ, Costa DLC, Lochner C, et al. Obsessive-compulsive disorder. Nat Rev Dis Primers. 2019;5(1):52. doi:10.1038/s41572-019-0102-3

[7] Del Casale A, Sorice S, Padovano A, et al. Psychopharmacological treatment of obsessive-compulsive disorder (OCD). Curr Neuropharmacol. 2019;17(8):710-736. doi:10.2174/1570159X16666180813155017

[8] Doshi PK. Anterior capsulotomy for refractory OCD: First case as per the core group guidelines. Indian J Psychiatry. 2011;53(3):270-273. doi:10.4103/0019-5545.86823

[9] Pepper J, Zrinzo L, Marwan H. Anterior capsulotomy for obsessive-compulsive disorder: a review of old and new literature. Journal of Neurosurgery. 2019;133:1-10. 10.3171/2019.4.JNS19275

Mohlo by vás zajímat...

Epilepsie

Diagnóza epilepsie může být obtížná pro celou rodinu, zejména proto, že mnoho rodičů nebude mít dostatečné znalosti o tomto stavu a o tom, jak pomoci svým dětem se s ním vyrovnat.

Epilepsie

Jde o záchvaty, kdy dítě nakrátko upadne do bezvědomí, zírá do prázdna a nereaguje na to, co se kolem něj děje. Jejich frekvenci ani délku nelze předvídat, což vyvolává obavy rodičů a rodinných příslušníků.

Epilepsie

Většina dětí s epilepsií by měla mít možnost navštěvovat běžnou školu a bez výraznějších problémů se těšit ze vzdělávání, a to za předpokladu, že existuje dobrá komunikace mezi rodinou a školou.

Vítej zpět

Pro přístup k těmto informacím musíte použít své přihlašovací údaje

Nemáte profil? Předplatit